Navigation


2-ROZVOJ DOVEDNOSTÍ

Rozvoj pohybových schopností a dovednosti u dětí pomocí pohybových her

 

Příspěvek nepřímo navazuje na metodický list 1 „Výběr talentů“. Jeho obsahem jsou informace doplněné o cvičení vedoucí k rozvoji pohybových schopností a dovedností u dětí.

Volejbal můžeme charakterizovat jako hru, při které jsou kladeny vysoké nároky jak na technickou, tak i na psychickou a fyzickou úroveň hráče. K jeho zvládnutí je nutný dlouhodobý, systematický tréninkový proces. Musíme si uvědomit, že hlavním úkolem sportovní přípravy v dětském věku je vytvářet předpoklady pro kvalitní herní výkon ve starších kategoriích. K tomu je nutné, aby měl trenér představu, co, kdy a jak trénovat.

Důležité je, aby každý, zejména pak mládežnický trenér, znal zákonitosti vývoje organismu. Především znalosti o senzitivních obdobích vývoje motoriky. Senzitivní období jsou časové úseky ve vývoji dítěte, ve kterých se setkáváme s lepšími přirozenými předpoklady pro rozvoj určité schopnosti než v jiném věku (Dovalil, 2002).

Období mladšího školního věku je senzitivní především pro schopnosti koordinační a rychlostní, hlavně rychlosti reakční a frekvence pohybů. V rámci přirozeného zvyšování silových schopností je možné stimulovat zčásti i schopnost akcelerace a rychlost lokomoce. Přiměřeně je i možné zařazování dynamických rychlostně silových cvičení bez doplňkového odporu.

Období staršího školního věku je zpočátku stále ještě příznivé pro stimulaci koordinačních schopností a pro rychlostně silová cvičení. Později podmínky dovolují ve větší míře stimulaci vytrvalostních, rychlostních a silových schopností. Zpomaluje se rozvoj kloubní pohyblivosti.

Pro sportovní přípravu dětí je třeba rozvoj pohybové všestrannosti. Cílem tréninku všestrannosti je vytvořit co nejširší pohybový základ, ze kterého se čerpá v pozdějších obdobích dlouhodobého tréninku. Znamená to zaměřovat se na všechny hlavní svalové skupiny, rozvíjet všechny pohybové schopnosti a osvojovat si velké množství různých pohybových dovedností.

 

Kondiční příprava

Kondiční příprava u mládeže by se měla věnovat systematickému rozvoji všech pohybových schopností (rychlost, koordinace, síla, vytrvalost a pohyblivost), nelze zanedbávat žádnou z nich.

Jedním z momentů, na který je třeba upozornit, je skutečnost, že řada pohybových schopností je silně ovlivněna dědičnou výbavou hráčů.

 

Rychlostní schopnosti         

Trénink by měl směřovat ke stimulaci všech rychlostních schopností (reakční, cyklické i acyklické rychlosti) a různých svalových skupin. 

Rychlostní schopnosti jsou nejvíce ze všech pohybových schopností geneticky podmíněny. Podíl dědičnosti činí 70 - 80 %. Vhodné období pro stimulaci se nachází mezi 10 - 14 rokem věku. Uvádí se, že maxima úrovně rychlostních schopností se dosahuje v 18 - 21 letech (zde nastupuje již další podpůrná role jiných pohybových schopností).

V žákovské kategorii spojujeme stimulaci rychlostních schopností hlavně s koordinací. Do tréninkového procesu by měla být zařazována pravidelně, nejlépe do každé tréninkové jednotky. Ve struktuře tréninkové jednotky má své místo na začátku hlavní části (samozřejmě po důkladném rozcvičení).

Vhodnou formu pro ovlivnění rychlostních schopností představují štafetové hry a překážkové dráhy (běhy proložené obratnostními prvky, starty z různých poloh), netradiční pohybové úkoly, různá skoková cvičení. Dále drobné rychlostně zaměřené hry s potřebnými motivačními prvky.

Intenzita cvičení musí být maximální nebo téměř maximální. Při poklesu intenzity je potřeba činnost přerušit nebo ukončit. Doba trvání pohybové činnosti by se měla pohybovat mezi 5 – 15 sekundami (nejvíce 20 sekund). Počet opakování v jedné sérii by měl být 3 – 5 a počet sérií také 3 – 5.

Interval odpočinku volíme tak, aby bylo zajištěno potřebné zotavení organismu a současně nepoklesla vzrušivost nervosvalového systému. Mezi jednotlivými pokusy se doporučuje doba intervalu odpočinku v poměru 1:6 (10), kdy 1 je doba pohybové činnosti a 6 (10) je doba odpočinku. Mezi sériemi by měl být odpočinek tak dlouhý, aby v následujícím rychlostním zatížení byla činnost prováděna maximálním úsilím. Doba intervalu odpočinku mezi sériemi se doporučuje 2 – 5 minut.

Vhodným způsobem odpočinku je aktivní způsob (nízká intenzita – např. volný běh), jež příznivě ovlivňuje rychlost probíhajících zotavných procesů.

 

Koordinační schopnosti

Cvičení by měla být zaměřena především na vytváření co nejširšího pohybového základu. K nejrychlejšímu učení novým pohybům dochází ve věku mezi 7 - 10 lety. Ke stimulaci je vhodné používání různých druhů překážkových drah, akrobatická cvičení, cvičení na ovládání míče, cvičení na orientaci v prostoru (trampolíny), cvičení na gymnastickém nářadí, pohybové a sportovní hry. Prakticky do každého tréninku doporučujeme zařazovat koordinační cvičení s míčem. Velmi vhodné jsou zejména cvičení obsahující pohyby obdobné nebo totožné s pohyby, které se vyskytují při realizaci volejbalových herních činností. Trénink spojujeme s rychlostí (např. ve štafetových hrách).  

 

Silové schopnosti

Silové schopnosti mají v dětském věku spíše podpůrný význam pro rychlostní a koordinační schopnosti. U dětí přibližně do 12 roku lze silové schopnosti stimulovat pomocí nenáročných cvičení s vlastním tělem, bez odporů, případně cvičení ve ztížených podmínkách (lokomoce ve vodě, písku apod.). Teprve po dvanáctém roce (resp. při nástupu puberty) je možné do přípravy zařazovat v určité míře i silová cvičení s adekvátními odpory, přitom je velmi důležité, aby nebyla zatěžována páteř a přetěžovány velké klouby (kyčle, kolena atd.). Pro tyto účely se dá využít cvičení ve ztížených podmínkách (např. běh do kopce, tažení partnera), tzv. přirozené posilování (kliky, shyby, cvičení na nářadí ap.), je možné provádět i cvičení s malými činkami (l – 2kg). Poměrně vhodné jsou i tzv. silové vstupy. To znamená přerušit určitou tréninkovou činnost a zařadit krátké silové cvičení

Posilování dětí bychom měli orientovat především na velké svalové skupiny (břišní, zádové svaly, stehenní svaly, ramenní ap.) a při dodržení bezpečnosti pokud možno volit pestrou a zábavnou formu. Po ukončení každého silového cvičení je důležité protahovat posilované partie a na závěr cvičení provádět vyrovnávací cvičení.

Diskutovaná a sporná zůstává otázka, v kolika letech lze zahájit cílený silový trénink za využití specifických posilovacích pomůcek (činek, expanderů ap.).

 

Vytrvalostní schopnosti

Jako základní prostředek stimulace může sloužit několika minutový běh nízkou až střední intenzitou, poté je zařazen rychlejší úsek (např. formou závodu). K rozvoji mohou posloužit i pohybové hry, sportovní hry, v nichž se bez přerušení rovněž střídá nižší a vyšší intenzita. Delší dobu cvičení pomáhá překonat emocionální náboj her.

 

Pohyblivost

S jejím ovlivňováním obvykle u dětí nebývají potíže. Pokud je však příprava prováděna příliš jednostranně, mohou se objevit negativní důsledky, např. zkrácení a oslabení určitých svalových skupin, nebo problémy s páteří. Proto je nutné věnovat v každé tréninkové jednotce určitý čas protahovacím cvičením.

 

Pohybové hry

Velký význam pro rozvoj pohybových schopností i dovedností má herní prvek (hra), jenž vede ke spontánnosti pohybu a přináší pozitivní prožitek. Cvičení, ve kterých děti emotivní prožitek nemají, jsou pro ně nezáživná a velice rychle je přestanou bavit. Proto pohybové hry plní v tréninku dětí velmi významné místo. Hráči si při nich kromě rozvoje pohybových schopnosti a učení, či zdokonalování pohybových dovedností, vylepšují schopnost komunikace a interpersonální vztahy.

 

Příklady pohybových her  

 

I) Pohybové hry pro rozvoj rovnováhy

1) Vychyl soupeře z rovnováhy

Dva hráči se postaví čelem proti sobě do stoje spojného. Paže mají před tělem ohnuty v loktech a dlaněmi natočeny proti sobě. Oba se pokoušejí dotykem dlaněmi docílit toho, aby protivník ztratil rovnováhu.

 

2) Žabí souboj

Hráči poskakují ve dřepu. Snaží se dotekem těla, ramenem, nebo boky donutit soupeře ke ztrátě rovnováhy. Dotek země jinou části těla než chodidly znamená prohru.

 

3) Špičkový tanec

Hráči se ve dvojicích drží za jednu ruku. Snaží se přitáhnout soupeře tak, aby mu mohl šlápnout na špičku nohy. Počítá se počet šlápnutí za určitou dobu (10–15 sec), nebo se hraje do pěti bodů.

 

II) Pohybové hry pro rozvoj postřehu a rychlosti reakce

1) O zásah přes hýždě (s míčem za zády)

Hráči se ve dvojicích drží za jednu ruku. Snaží se přitáhnout soupeře a volnou rukou plácnout soupeře přes hýždě (míč). Počítání stejné jako u předcházející hry.

 

2) Molekuly

Hráči se pohybují po hřišti, trenér vyvolá číslo a hráči se snaží co nejrychleji vytvořit molekuly o počtu atomů (hráčů), podle čísla vyvolaného trenérem. Hráči, kteří zůstanou navíc, opouští hru.

III) Pohybové hry s běhy (bez využití míče)

1) Honičky

Hráči jsou rozestaveni na hrací ploše. Trenér určí jednoho hráče, který honí ostatní – má tzv. babu. Jsou možné různé druhy předávání baby – například dotykem části nohou pouze od kolen dolů, předávání míčem, předání na jakékoliv místo těla, hráč, který babu dostane, se musí po dobu, co honí držet na místě, kam mu byla baba předána. Dále je možné použít druhy honiček podle způsobu pohybu – sloní honička (hráči se drží jednou rukou za nos, druhou mají prostrčenou skrz takto vytvořený otvor – sloní chobot), psí honička (hráči se pohybují tzv. po čtyřech), račí honička (hráči se pohybují v tzv. raku), kačeří honička (hráči se pohybují ve dřepu – káčátka) nebo skákání po jedné noze, popřípadě snožmo.

 

2) Mrazík

Hráči jsou rozmístěni na hrací ploše. Trenér určí jednoho hráče, který je mrazíkem a druhého, který je rozmrazovačem. Úkolem mrazíka je dotykem zmrazit (chytit) co nejvíce hráčů. Zmrazený hráč musí zůstat stát na místě a počkat do chvíle, kdy ho rozmrazovač rozmrazí. Rozmrazení může být buď pouze dotykem, podlezením mezi rozkročenými nohami, oběhnutím kolem dokola, přeskočením (zmrazený hráč udělá tzv. kozu – v podřepu se opře předloktím o stehna, rozmrazovač přeskakuje roznožmo s oporou rukou o záda zmrazeného hráče).

 

3) Rybičky, rybičky, rybáři jedou

Hráči (rybičky) jsou na koncové čáře volejbalového hřiště, na druhé koncové čáře je jeden hráč, určený trenérem (rybář). Rybář vyvolá „Rybičky, rybičky, rybáři jedou!“ a rozběhne se proti rybičkám, které se dají také do pohybu směrem k rybáři. Úkolem rybáře je pochytat co nejvíce rybiček. Rybička, které se rybář dotkne, nebo rybička, která vyběhne z vymezeného území (např. volejbalové hřiště), se stává rybářem a připojuje se k rybáři stávajícímu. Pokud jsou rybáři tři a více, musí se držet za ruce a při chytání se nesmí rozpojit. Tuto hru lze hrát s obměnou způsobu pohybu (káčátka, skákání po jedné noze, skákání snožmo, rak, po čtyřech).

 

4) Vyzývaná

Dvě stejně početná družstva, postavené v řadách proti sobě (na koncových čarách). Hráč z družstva A jde k hráčům ve družstvu B, ti mají předpaženo, dlaněmi nahoru, hráč A prochází kolem hráčů B, jednoho tleskne do ruky a vrací se za svou čáru, hráč B se snaží hráče A dohonit dříve, než se dostane ke svému družstvu.

 

5) Bandiera

Dvě družstva o stejném počtu hráčů stojí proti za určenými čarami (např. postranní čáry volejbalového hřiště). Uprostřed stojí trenér, drží šátek. Hráči každého družstva se označí čísly (od 1 do počtu hráčů). Následně trenér vyvolává čísla, hráči označeni vyvolaným číslem se snaží dostat co nejrychleji k šátku a donést za čáru svého družstva, aniž by se jich dotkl hráč z družstva soupeře.

 

6) Štafetové závody

Hráči jsou rozděleni do stejně početných družstev. Družstvo, které dokončilo kolo štafety nejdříve, získává tolik bodů, kolik družstev se hry zúčastní, druhé o bod méně atd.. Jedno kolo štafety znamená, že se všichni hráči vystřídají v provádění určeného úkolu. Druhý hráč vybíhá (začíná plnit úkol), až první hráč doběhne (skončí pohybový úkol). Body z jednotlivých kol se sčítají.

Štafetové závody se dají organizovat různě, buď jsou hráči v zástupech za sebou na startovní čáře, nebo například v rozích volejbalového hřiště, kde jedno kolo štafety znamená oběhnutí celého hřiště.

Možností štafetových závodů je velmi mnoho a lze je libovolně kombinovat.

Štafety bez použití pomůcek:

- běh s různými změnami poloh (člunkové běhy, běhy s plněním pohybových úkolů na určených místech - sed, leh na břicho, leh na záda, otočení o 180°, o 360°, kotoul, kolébka….)

- různé druhy pohybů (káčátka, rak, lezení po čtyřech, válení sudů, trakaře, skákání po jedné noze, skákání snožmo, žabáci, cval stranou, …)

Štafety s míčem:

- s míčem (míči) – míče jsou rozestaveny v řadě před každým družstvem (obíhání míčů, slalom mezi míči, přeskakování míčů, vyměňování míčů); hození (kopnutí, odbití) míče do sítě, doběh pro míč a jeho donesení dalšímu hráči; běh s kopáním míče po zemi (dalšímu žáku musíme míč přivést nohou až ke startovní čáře); kutálení míče po zemi a pohánění otevřenou dlaní; vedení míče nohou – kopáním; nesení míče mezi nohama stisknutý těsně nad kotníky, nesení mezi koleny; běh s míčem na konci úseku trefení (hozením, kopnutím) např. branky, židle.

Další možnosti štafetových závodů:

- hráči si podávají míč nad hlavou zepředu dozadu, poslední běží s míčem dopředu před prvního a míč opět posílá dozadu,

- hráči si podávají míč ve stoji rozkročném mezi nohama z ruky do ruky, poslední s ním podleze do čela zástupu, rozkročí nohy a podá míč dozadu,

- hráči si podávají míč střídavě nad hlavou a pod nohama,

- hráči si podávají míč z ruky do ruky podle levých boků, pak podle pravých boků, poslední jej přenese dopředu.

 

IV) Pohybové hry s běhy (s míčem)

1) Honba za míčem v kruhu

Určený počet hráčů je rozmístěn po obvodu kruhu v čelném postoji dovnitř. Tito hráči si hází míč a to v libovolném pořadí jeden na jiného. Nesmí se však přihrávat po obvodu kruhu. Další hráč se pohybuje uvnitř kruhu a snaží se míč chytit nebo tečovat. Podaří-li se mu to, vystřídá hráče, který házel míč poslední. Možné hrát se dvěma míči a dvěma hráči v poli.

 

2) Boj o míč

Dvě družstva stojí v řadách čelem proti sobě, jedno od druhého ve vzdálenosti cca 18 m, hráči na obou stranách jsou očíslováni. Přesně uprostřed mezi nimi leží dva míče – volejbalový, lehký míč (tenisák). Míče jsou od sebe asi 1,5 m. Trenér vyvolává postupně čísla, hráči mající vyvolané číslo, se rozběhnou do středu hřiště. Hráč se snaží získat volejbalový míč a donést ho svému družstvu, čímž získává bod. Pomalejší soupeř se snaží zabránit získání bodu tím, že zvedne druhý míč a zasáhne hráče dřív, než se s míčem dostane ke svému družstvu. Rychlejší hráč může lehký míč zakopnout, tak aby ztížil pomalejšímu jeho zasažení.

 

3) Běh pro míč

Dvě očíslovaná družstva stojí v řadě čelem k soupeřům. Mezi řadami leží dva míče, trenér vyvolá číslo, hráči s číslem běží pro jeden z míčů a hází ho svému družstvu. Bod získává družstvo, které chytí dřív míč, aniž by se chytající hráči pohnuli z místa (běželi naproti míči).

 

4) Přihrávaná I.

Hráči jsou rozmístěni po hrací ploše. Dvojice vybraných hráčů má jeden míč, přihrává si a snaží se chytit další hráče tím, že se jich dotknou míčem. Hráči, kteří chytají, smí udělat pouze výkrok jednou nohou a natáhnout se za hráčem, kterého chytají, jiné kroky, skákání, házení míče není povoleno. Hráči, kteří jsou chyceni, se připojují k chytačům.

 

V) Pohybové hry s využitím míče (zdokonalení házení, popřípadě odbití obouruč vrchem, spodem)

1) Na prostředního

Dva hráči v určené vzdálenosti hází (odbíjí míč obouruč vrchem, spodem) jeden na druhého. Třetí hráč se pohybuje mezi nimi a snaží se míč chytit, nebo ho alespoň tečovat. Když se mu to podaří, vystřídá hráče, který odbíjel poslední.

2) Násobené hody o závod

Soutěží dvě družstva současně. Na začátku hry je určitý počet míčů v jednom i druhém rohu volejbalového hřiště. Na povel trenéra první hráč hází jeden míč po druhém do protějšího rohu hřiště. Současně s prvním hodem běží ostatní hráči rovněž do protějšího rohu, sbírají míče a shromažďují je na čáře, aby mohl druhý žák družstva odházet míče zpět na původní místo. I ostatní hráči běží zpět. Až se v házení vystřídají všichni žáci, shromáždí míče a postaví se do řady. Vítězí to družstvo, kde se žáci vystřídali v házení určitým způsobem. Následující hráč může házet, až když žák před ním odhodil poslední míč. Hráči sbírají míče pouze svého družstva (obměna – hráči místo házení podávají).

 

3) Přihrávaná II.

Dvě družstva volně rozmístěná na hrací ploše. Hráči jednoho družstva si přihrávají míč, hráči z druhého družstva se snaží míč chytit nebo alespoň dotknout, srazit k zemi, pokud se tak stane, přihrává si druhé družstvo. Hráči s míčem mohou provést maximálně jeden krok, bez míče jsou bez omezení. Možné přihrávat odbitím obouruč vrchem, spodem. Trenér počítá počet přihrávek.

 

4) Vypinkni míč ostatním

Hráči se pohybují po ploše hřiště (např. polovina volejbalového hřiště). Každý hráč má svůj míč, odbíjí obouruč vrchem nad sebe, pohybuje se po hrací ploše a snaží se vypinknout míč ostatním hráčům (odbití je min 1 m nad hlavu). Komu je míč vypinknut, udělá např. tři dřepy a vrací se do hry. Vyhrává hráč s největším počtem vypinknutých míčů soupeřům. Pro přehled každý hlasitě počítá vypinknutí.

 

5) Smradlavá vejce

Dvě družstva o stejném počtu hráčů. Každé družstvo je na jedné polovině volejbalového hřiště, kde mají stejný počet míčů. Na signál trenéra hráči začnou přehazovat míč na polovinu soupeře trenérem určeným způsobem (pravou rukou, levou rukou, oběma rukama, trčením od prsou, popřípadě lze využít podání, lobu či odbití obouruč vrchem). Vyhrává družstvo, na jehož polovině je po dalším signálu trenéra méně míčů.

 

VI) Vybíjené

1) Vybíjená na kapitány

Tato hra se hraje na volejbalovém hřišti bez sítě. Hráči jsou rozděleni na stejně početná družstva (je-li v jednom z družstev méně hráčů, je chybějící hráč nahrazen životem navíc). Každé družstvo si zvolí jednoho kapitána, ten má hrací území za koncovými a postranními čarami hřiště, čili zázemí za soupeřovým polem. Hrací území jeho spoluhráčů je na opačné polovině hřiště. Cílem obou družstev je vybít co nejvíce, nejlépe všechny protihráče. Před vlastním vybíjením si musí každé družstvo třikrát přehodit míč s kapitánem v zámezí. Po třech zdařených přehozech smí hráči vybíjet. Každý, kdo je vybitý odchází ke svému kapitánovi a hraje jako jeho pomocník. Po vybití hráče, náleží míč družstvu, ke kterému patřil vybitý hráč. Po vybití všech hráčů jde do pole kapitán, který má právo na první ránu – tj. že může vybíjet bez přehození. Každý kapitán má tři životy. Vyhrává tedy družstvo, které vybije všechny hráče i kapitána.

 

2) Vybíjená všichni proti všem

Hráči jsou rozmístěni na hrací ploše (např. polovina volejbalového hřiště). Trenér hodí do hry míč, hráč, který ho chytí, vybíjí. Hráč, který je zasažen (vybit), vypadává ze hry. Je možné hrát na odpykání trestu za vybití, např. posilovacím cvičením, po vykonání trestu se hráč vrací zpět do hry, dále tzv. vracečka, kdy hráč čeká, až vybijí hráče, který ho vybil a pak se vrací do hry nebo na krále vybíjené, kdy hráči vypadávají a do konce hry (kdy zbude jen jeden hráč) se nezapojují. Možné hrát s více míči.

 

VII) Pohybové hry vzniklé modifikací sportovních her

1) Netykavka

Tato hra je obdobou rugby, hřiště, např. volejbalové, kde koncové čáry jsou brankové čáry. Hrají dvě družstva o stejném počtu hráčů, cílem družstva je položit míč za čáru protihrajícího družstva. Hráči si smějí přihrávat, smějí běhat s míčem, ale dotkne-li se hráče hráč z protihrajícího družstva, musí útočící hráč s míčem okamžitě přihrát míč jinému spoluhráči.

 

2) Fotbal a jeho různé modifikace

Hráči jsou rozděleni na dvě družstva o stejném počtu hráčů. Lze hrát tzv. račí fotbal (hráči se pohybují v raku, hrají nohama), psí fotbal (hráči se pohybují po čtyřech, míč odbíjí zpevněnou rukou nebo hlavou).

 

3) Fotbal rukama

Hraje se podle upravených pravidel fotbalu na zvětšeném volejbalovém hřišti (20 x 10 metrů). Vhodný počet hráčů jednoho družstva je 6–7. Hráči se smí míče dotýkat pouze jednou rukou (přihrávky, zpracování míče, střelba), držení a zvedání je zakázáno. Dotyk míče nohou se posuzuje jako ve fotbalu dotyk rukou. Brankář smí míč chytit a rozehrát ho může rukou ze země nebo odbitím jednoruč spodem (spodní podání).

 

4) Házená

Hráči jsou rozděleni na dvě družstva o stejném počtu hráčů. Hraje se buď s brankářem, nebo bez něj. Hráči mají povoleno udělat s míčem maximálně dva kroky, pak musí přihrát. Brankoviště je vymezené čarami, v brankovišti se smí pohybovat pouze brankář (v případě hry bez brankáře pouze jeden bránící hráč). Střílet se smí pouze za čarou brankoviště. Házení je možné nahradit odbitím obouruč vrchem, popřípadě spodem.

 

5) Tenis odbíjením jednoruč

Na zmenšeném volejbalovém hřišti mohou hrát proti sobě dvě 4–7členná družstva, jejichž snahou je odbíjet míč přes nataženou síť. Je povolen jeden dopad míče na zem. Povolena jsou však i přímá odbití, tzv. voleje. Každý hráč má pouze jeden dotyk. Další úder již musí provést jiný hráč téhož družstva, který je v pořadí (před zahájením průpravné hry je určeno pořadí hráčů). Odbíjí se pouze jednoruč – dlaňovou, nebo hřbetní částí ruky. Výšku sítě a rozměry hřiště přizpůsobíme výkonnostní úrovni hráčů. Počítání bodů v setech se provádí podle určení nebo dohodou.

 

 

                                                          Autor PhDr R. Vorálek, Ph.D.